Lužní lesy jsou více či méně přírodě blízké ekosystémy, které se rozkládají na území s vysokou hladinou podzemní vody, nejčastěji v blízkosti vodních toků nebo vodních ploch, případně v nížinách se sníženým odtokem vody. Většina lužních lesů bývá pravidelně zaplavována, zejména v jarním období při tání sněhu v horských oblastech. Lužní lesy mají v krajině nezastupitelnou retenční schopnost. Jsou schopny pojmout značné množství vody v období s vyšší intenzitou srážek a udržovat ji i v období s nedostatkem vláhy. Půda lužních lesů je chudá na kyslík a proto v ní dochází k anaerobním chemickým procesům, které jsou doprovázeny charakteristickým zápachem a modrošedým zbarvením půdy. Tyto půdy se označují jako glejové.
Lužní lesy je možno rozdělit podle intenzity zaplavování na tvrdý luh, který bývá zaplavován pouze příležitostně a rostou v něm převážně dřeviny s tvrdým dřevem, např. duby, topoly nebo habry. Oblast lužních lesů, která bývá velmi často a intenzivně zaplavována, se označuje jako měkký luh. Typickými dřevinami měkkého luhu jsou olše, vrby a bez černý, tedy dřeviny s měkkým dřevem. Mezi zástupci živočišné říše můžeme nalézt různé obojživelníky a spoustu ptáků. Mezi nejtypičtější houby patří ohňovec obecný (Phellinus igniarius (L.) Quél.), síťkovec načervenalý (Daedaleopsis confragosa (Bolton) J. Schröt.) nebo boltcovitka ucho Jidášovo (Auricularia auricula-judae (Bull.) Quél.). Časté jsou také různé outkovky (rod Trametes) a pevníky (rod Stereum).
Vzhledem k tomu, že lužní lesy nemohly být využívány k intenzivnímu hospodaření, docházelo v minulosti na celém našem území k jejich systematickému vysušování. Bývaly nahrazovány ornou půdou, pastvinami nebo hospodářskými lesy. Vymýcení luhů mělo za následek rozsáhlé povodně v nížinách. V současné době se objevují tendence směřující k opětovnému využívání lužních lesů nejen jako ekosystémů schopných zadržet značné množství vody, nýbrž také jako domova pro spoustu ohrožených rostlin, hub a živočichů
Text je chráněn autorskými právy a není jej možno používat bez svolení autora.
© ohoubach 2010
